Milujeme přírodu a snažíme se ji chránit už od malička. 

Učíme děti lásce k přírodě i k lásce k sobě samým. 

Proto se Nepetka skamarádila s Jižánky a díky nim k dětem promlouvá a ukazuje jim, jak je pro nás všechny příroda důležitá a musíme ji chránit.

Napadlo vás někdy, že vám Vztek může poradit? Že Strach se umí převlékat? Že i Sebelítost něco skrývá? Ale co když je v životě možné opravdu všechno?

❤️❤️❤️

VÍTEJTE V KOUZELNÉM SVĚTĚ EMOCÍ

Kdo jsou Jižánci?

❤️.. malé barevné postavičky, které se stanou vašimi kamarády a to i když se některý z nich jmenuje třeba Strach, Vztek nebo Panika. A co teprve třeba Radost nebo Láska? :)

❤️...kniha pohádek pro děti, plná napínavých i láskyplných příběhů.
 
❤️... kniha, díky které se děti seznámí s emocemi, které vnímají a prožívají a pochopí jejich význam.
 
❤️... kniha, se kterou rodiče a děti objevují sebe společně a prohlubují svůj vztah.

Jsem Láska k přírodě. Potkáš mě v šumícím lese, kde voní jehličí, ale i v parku, kde si hrají veverky. Po večerech češu kožíšek zajícům a ráno čistím srnkám kopýtka. Ptáčkům pomáhám  sbírat větvičky na jejich hnízda a divokým prasátkům najít to nejlepší bláto. 

 

Ale to není všechno...

Musím sebrat a odnést všechno, co lidé v přírodě odhodí. Namísto česání kožíšku teď sbírám plastové lahve a odpadky po lese. A už je toho na mě moc! Pomoci mi s tím můžeš ale můžeš ty.

Jste zvědaví, jak to ve světě Jižánků vypadá? Přečtěte si pohádku o tom, co se stalo, když v lese Viki potkal Lásku k přírodě, která toho nesla moc.

Bylo skoro léto a prázdniny ťukaly na dveře. Viki, Pepík a jejich spolužáci šli s paní učitelkou na výlet.

 Dostali seznam toho, co si mají s sebou vzít. Měli tedy v batůžku sbalené mikiny, to kdyby bylo chladno, pláštěnky, to kdyby pršelo, a kšiltovky. To kdyby svítilo sluníčko. Paní učitelkamyslela prostě na všechno! Kromě toho všeho měli samozřejmě lahve s pitím a svačiny, protože i maminky myslely na všechno. A Pepík, který také myslel na všechno, a ještě k tomu rád mlsal a jeho školní batoh byl ustavičně plný nějakých laskomin, si přibalil na cestu ještě pytlík bonbónů.

Mířili k nedaleké zřícenině hradu Vlkoš. Pochodovali lesem, paní učitelka odhodlaně mávala mapou v jedné ruce a atlasem rostlin v druhé ruce a ve vzduchu vonělo jehličí. Pepík po několika krocích po lesní cestě usoudil, že už je dobrý čas na to, aby vybalil bonbóny. A tak vylovil z batohu sáček plný různobarevných koleček zabalených pěkně jedno po druhém v lesklých průhledných obalech. Vikimu, který vyšlapával vedle něj, se při pohledu na ta barevná kolečka seběhly sliny. “Dáš mi taky, prosím?” zeptal se Pepíka. Věděl, jakou rychlostí bonbóny v Pepíkovi mizí a věděl, že proto musí s takovou otázkou spěchat stejně tak. Pepík přikývl a napřáhl k Vikimu otevřený sáček. “Vezmi si kolik chceš!” řekl přátelsky.

Viki tedy neváhal a nabral si plnou hrst bonbónů. Který nejdřív? Červený? Žlutý? Zelený! Rozbalil zelené kolečko a rychle ho strčil do pusy. Nakyslá chuť mu zkřivila obličej. Otočil se na Pepíka, který se tvářil úplně stejně jako on a oba dva se tomu zachechtali.

Vikimu z toho smíchu upadl na zem mezi jehličí lesklý obal, v kterém byl předtím bonbón zabalený. Všiml si toho, ale taky si všiml, že zatímco se s Pepíkem na sebe smáli a dělali obličeje, ostatní jim o velký kus cesty utekli. Podíval se ještě jednou na obal, ještě jednou na děti, které se vzdalovaly a řekl si, že jeden obal není žádné velké neštěstí. Ztratil by takového času, kdyby ho sebral. A děti by mu utekly! Nechal obal ležet a hnal si to dopředu.

Doběhli s Pepíkem celou třídu právě ve chvíli, kdy paní učitelka děti zastavila. Otevřela atlas rostlin a ukazovala jim, co všechno roste u cesty. Pojmenovávali společně květiny i stromy a bez dechu pozorovali veverku, která si před nimi hrála na schovávanou ve větvích nedalekého keře. Viki byl jako u vytržení. Zíral na veverku, ale přitom nezapomněl na bonbóny od Pepíka - rychle rozbalil další, a zatímco si plně zaujatý veverkou cpal bonbón do pusy, upustil na zem další obal. I teď ho koutkem oka zahlédl, ale co, jeden obal to nic není. Možná, že zrovna kdyby se pro něj shýbal, veverka by udělala nějaký vtipný kousek. A o to Viki rozhodně nemůže přijít.

Když se nabažili veverky, vykročili dál směrem k Vlkoši. Viki se pošťuchoval s Pepíkem a v dobré náladě se ládovali bonbóny, jako kdyby jim šlo o život. Křivili pusy nad kyselostí zelených bonbónů; olizovali se nad sladkými červenými bonbóny a marně dolovali ze zubů lepkavé bonbóny žluté barvy. Viki si sem tam všiml, že mu upadl obal z bonbónu, ale kdyby ho sebral, Pepík by ho určitě strčil, protože by Viki nedával pozor. A sem tam jeden obal, to nic není.

A tak došli až ke zřícenině Vlkoše, která trčela do krajiny jako zub. Usadili se pod stromy na něčem, co asi dřív bývalo nádvoří hradu, a vytáhli z batůžků svačiny a pití. Viki byl sice docela přejedený bonbónů, ale statečně snědl ještě chleba od maminky, který vybalil z ubrousku a igelitového sáčku, kam ho maminka starostlivě uložila.

Ještě polykal poslední sousto, když tu se zvedl vítr, nabral igelitový sáček od Vikiho svačiny a začal si se sáčkem hrát. Tančil s ním na nádvoří, až ho navlékl na větev stromu. Viki by na ní docela pohodlně dosáhl a mohl by sáček sundat, jenže to by se musel zvednout a Pepík by mu určitě zasedl jeho místo ve stínu. A tak seděl dál. Jeden sáček, to nic není.

Ještě dobrou hodinu se toulali po zřícenině Vlkoše, rozhlíželi se z hradeb po krajině a předstírali, že jsou rytíři na koních, svádějící souboj přímo na nádvoří. Nakonec paní učitelka zamávala mapou a atlasem rostlin a zavelela k odchodu. Děti se vzorně seřadily do dvojic. Viki s Pepíkem jako vždycky poslední a vydali se zase k domovu.

Jak tak šli, Vikimu se najednou zdálo, že něco slyší. Znělo to trochu jako fňukání a trochu jako au-achání. Podezřívavě pohlédl na Pepíka, ale ten si vykračoval zvesela a broukal si nějakou písničku, docela ponořený do její melodie. Viki zatřepal hlavou, zašťoural se v uších a přidal do kroku. Za chvíli se ten zvuk ale ozval znovu. Trochu fňuk a trochu au a ach. Viki se zamračil a rozhlédl se. Tentokrát se ale podíval i pod svoje nohy a nadskočil u toho leknutím. Pod nohama mu cupitala maličká bytůstka a Viki, který už znal Vztek, Strach, Lásku i Paniku a Úzkost, v tu ránu věděl, co se děje. Vlastně to něco vypadalo maličkého vypadalo skoro stejně jako Láska, kterou potkal společně se Strachem, když byli v ka-ran-té-ně kvůli tomu kondoroviru. Jenže Láska, ta, kterou potkal, měla bílé šatečky s červeným srdíčkem. Na šatečkách téhle maličké bylo červené srdíčko zeleně lemované a ty šatečky rozhodně nebyly bílé.

Byly umazané, potrhané, stejně jako celá bytůstka. Vlásky té maličké se skládaly do srdíček podobně jako vlásky Lásky, kterou potkal, ale byly rozcuchané, občas slepené k sobě a vůbec takové nehezké. Klopýtala cestou a táhla s sebou veliký pytel. Ten ji tlačil k zemi, až sotva zvedala tlapky k dalšímu kroku a každou chvíli ji převážil tak, že zakopla a zamotala se na místě. Viki ji chvilku pozoroval, a pak zašeptal: “Haló, ty tam! Kdopak jsi? A co to neseš?”

Bytůstka zastavila, s žuchnutím svalila pytel na zem a pohlédla nahoru na Vikiho. “Já jsem Láska k přírodě, Viki,” řekla něžným hlasem. Zněl jako šumící les, šplouchající potok a v letu tleskající křídla ptáků. Ale Viki si nemohl pomoci, ten hlas zněl pořádně unaveně a taky smutně. Láska k přírodě šťouchla tlapkou do pytle a řekla: “Nosím s sebou to, co nosíte vy mně.” Otevřela pytel a Viki zkoprněl úžasem. Začala skládat na hromádku všechny papírky
od bonbónů, které dneska snědl, až před Vikiho vyskládala hromádku, která byla vyšší než Láska sama. Nahoru na hromádku, jako kdyby posazovala hvězdu na vánoční stromek, dala ještě igelitový sáček, a smutně se na Vikiho dívala.

 

Viki byl rudý až za ušima a vůbec nevěděl, co říct. A tak znovu promluvila Láska. “Víš, se mnou to není žádné sem tam jeden obal, to nic není’. Všechno, co přírodě uděláš, to já cítím. Všechno, co tu necháš, s sebou musím nosit.” Viki zahlédl v pytli, který s sebou Láska přivláčela, nějaké plastové lahve a další nepořádek a naprázdno polkl. Nebylo mu z té představy vůbec dobře. Ale Láska pokračovala dál. “Musím sebrat každý jeden tenhle obal nebo lahev, kterou lidé v přírodě nechají. A že jich je! Nosím je s sebou pořád, dokud se takový obal nebo lahev nerozloží, dokud nezmizí, víš? A to je, milý Viki, třeba i sto let, než z přírody zmizí sama od sebe třeba tahle lahev,” ukázala tlapkou do pytle na plastovou lahev od limonády.

“Příroda i já už jsme z toho nepořádku smutné a unavené. Těžko se nám dýchá a je to takové fňuk a trochu tak au a ach. A tyhle lahve, obaly a kdoví co ještě. Přitom každý den přibývají a přibývají,” dodala sklíčeně. Vikimu z toho začínalo být také smutno. Uvědomil si, jak kvůli tomu, že jsou lidé zrovna tak líní, jako byl dneska on, se musí příroda i Láska k přírodě takhle trápit. Neuměl si představit, jak dlouhých je sto let, ale věděl, že je to velmi dlouho.

Už mnohokrát viděl v lese, nebo i jen v trávě u cesty, pohozené nejrůznější odpadky. Nikdy ale nepřemýšlel o tom, jak dlouho tam asi ty odpadky budou ležet. Sto let… Viki se zamyslel. A pak ještě jednou. A pak vykřikl: “Ha!” Vzal pytel, který Láska k přírodě přivláčela s sebou, rychle do něj nahrnul všechny obaly od bonbónů a igelitový sáček. “Odnesu to do kontejneru na tříděný odpad! Ty obaly i sáček i lahve patří do toho žlutého, to já vím, to mi říkal tatínek!” rozzářil se Viki, který se rozvzpomněl, že mu tatínek vysvětloval, na co jsou všechny ty barevné popelnice a kontejnery, které stojí za jejich domem. Byl šťastný a cítil se o dost lépe. Láska k přírodě pokývla hlavou a než stačila něco říct, ozval se přísný hlas paní učitelky.

“Viktore?! Pročpak se tak loudáš? Nebudeme na tebe čekat věčně!” zlobila se paní učitelka na Vikiho. Viki ale zářil jako mazaneček. “Paní učitelko! Já vezmu do kontejneru na tříděný odpad tenhle nepořádek! Cestou jsem tady upustil nějaké papírky od bonbónů, ale teď už vím, že to byla pořádná hloupost! Přírodě se teď bude lépe dýchat,” řekl důležitě. Paní učitelka honem nevěděla, kde Viki vykoumal tohle všechno, ale ten nápad se jí moc líbil. Až tak moc, že zapomněla, že chtěla Vikiho pokárat, že se opožďuje. “No Viktore! To je skvělé! Děti, když uvidíte někde u cesty nějaký nepořádek, zavolejte na mě - sebereme ho, dám ho tady do té tašky a odneseme nepořádek z přírody pryč!” zvolala slavnostně.

A tak šli. Sebrali spoustu obalů od sušenek nebo bonbónů, plastové lahve od limonády a skleněné od piva. Našli také staré noviny a dokonce botu. Vikimu nešlo do hlavy, proč by si propána někdo v lese zouval jednu botu, ale i tu botu sebrali, aby se přírodě lépe dýchalo. Brzy došli na kraj lesa, spořádaně přešli silnici a zastavili se u kontejnerů na kraji sídliště, které bylo u lesa. Obaly od sušenek, Pepíkových bonbónů a plastové lahve hodili do žlutého kontejneru. Staré noviny a ostatní papírky hodili do kontejneru modrého a skleněné lahve do kontejneru zeleného. Osamocenou botu hodila paní učitelka do šedočerného kontejneru, kam patřily všechny ostatní odpadky. Paní učitelka chválila děti za to, že přírodě tak ulehčily. Viki se díval pokradmu kolem. Byl zvědavý, co na to všechno asi říká Láska k přírodě. Jestlipak je jí lépe? Stačilo to, co odnesli? Co když toho bylo málo?

Už už se zase celá třída vydala na pochod, když tu Vikiho něco zatahalo za nohavici. Byla to ona - a nebyla. Láska k přírodě měla jasné bílé šatečky, na kterých zářilo zelené srdíčko, zelené jako první jarní tráva. Oči měla modré, zářivé a hravé, jako horský potůček. Vlásky se jí vlnily kolem hlavy jako drobné pružné větvičky stromů a jejich konce se stáčely do tvaru
srdíček. “Děkujeme ti, Viki,” řekla a znělo to, jako když zpívají ptáci. “Nebylo toho málo. Nikdy toho není málo, nikdy to není jedno. Ani když zahodíš i jediný obal - i to mě i přírodu tíží a bolí. Ani když odneseš i jen jedinou lahev - i tím nám tolik ulevíš. Nikdy to není jedno.”

Viki z ní nemohl spustit oči. Byla nádherná. Přikývl na souhlas a věděl, že odteď už to bude jiné - najednou viděl přírodu kolem úplně jinýma očima. “To já děkuju,” řekl. Láska se na něj usmála, zamávala mu a utíkala zpátky do lesa. Vzduch voněl jehličím a Vikiho hřálo u srdce.

CHCETE POZNAT JIŽÁNKY JEŠTĚ VÍC? PŘEČTĚTE SI DALŠÍ KRÁSNÉ POHÁDKY